 |
Šinkanzenem po Japonsku
Červenec / srpen 2003 |
| |
Kapitola
1
2 3 4 5 6
7 8 9 10 |
|
05. Let
Až na letišti jsem jako obvykle zjistil, co jsem si zapomněl vzít s
sebou: tentokrát to byly dárky z Čech a tričko nebo čepice se znakem ČR.
Jana měla alespoň ten klobouček s nápisem Praha a pár pohledů :))... já
jsem nakonec ještě chvíli před odletem koupil alespoň malou láhev
Becherovky. Jeden nikdy neví...
Odbavení na ruzyňském letišti proběhlo bez problémů. Bezpečnostní kontrola
byla mírnější než při našem loňském letu do USA, tentokrát zde totiž
chyběla „předsunutá kontrola“ v podobě pána, který by se vyptával, proč
letíme a zdali jsme si zavazadla balili sami. Detektorem kovů jsme ovšem
projít museli, ale tentokrát už nás dále neprojížděli ručním
detektorem kovů ani po nás nechtěli zapnout videokameru, aby poznali
není-li to atrapa. Letecký personál společnosti SAS byl opravdu typicky
severský* (vysocí blonďáci) a nebyl zrovna nejmladší, což kupodivu alespoň
na mne působilo tak nějak víc „luxusně“ než když nás obsluhovali mladší
letušky třeba u ČSA :)
Po přestupu v Kodani jsme vyrazili směrem Tokio - v jistě největším a
nejlepším letadle flotily SAS. Na rozdíl od letu z Prahy do Kodaně, kde
většinu cestujících tvořili seveřané, zde již byl poměr odhadem půl na půl
(Japonci vs Evropané).
Během letu se podávala celkem tři jídla, první takové lehčí, druhé hlavní
a třetí opět lehčí (snídaně). Výhoda mého vegetariánského jídla (viz
poznámka dole) byla mimo jiné i v tom, že jídlo jsem dostal jako první,
před všemi ostatními (hle, jak si rafinovaně zařídit něco z business třídy
v třídě ekonomické...díky za objednání Jančo). Je jasné, že
aerolinky možnost jiné stravy v reklamě nezdůrazňují, jistě je to
pro ně komplikace navíc. Takhle jsme tedy s Janou mohli od sebe navzájem
ochutnávat :)).
Let byl neuvěřitelně dlouhý, byli jsme tedy moc rádi, že u každého sedadla
byla nejen možnost poslouchat hudbu, ale díky LCD obrazovce zabudované v
opěradle sedadla před vámi zde byla možnost i sledování filmů (samé
novinky, velký výběr). Menu ovšem zahrnovalo i hraní her nebo sledování
online mapy letu, popř. pohled ven pomocí dvou externích kamer: jedna byla
na přídi letadla, druhá zabírala zem pod námi).
* je třeba říct, že SAS - alespoň tedy při cestě do Japonska - vychází
vstříc početným japonským turistům a mezi obsluhujícími byla i Japonka
(ovšem zcela jasně chovající se podle pravidel SAS, čili žádné uklánění
apod.) U každého jídla pak byly přiloženy i dřevěné hůlky, v nabídce
nápojů byl zelený čaj...
06. Přílet do Tokia
Po nekonečně dlouhé době jsme konečně přistáli na tokijském letišti
ve městě Narita, které je od vlastního Tokia vzdálené 66 km. Žádný potlesk
od pasažérů věnovaný pilotům se nekonal (na rozdíl od letů do USA).
Příletová hala mne naprosto šokovala svou prázdnotou, čekal jsem davy
lidí, zatím to zde vypadalo jako po příletu do Ruzyně :). Již v letadle
jsme obdrželi imigrační lístky, které jsme vyplnili a které jsme teď
odevzdali imigračnímu úředníkovi (jméno a adresa, účel cesty do Japonska,
číslo letu, místo nástupu cesty, doba trvání pobytu, místo pobytu...). To
byla tedy pasová kontrola, následovala ještě kontrola celní, v hale o
patro níž. Šokovaný úředník nemohl uvěřit naší národnosti, živé Čechy
viděl asi prvně v životě :). Žádná kontrola zavazadel, pouze otázka na
účel a délku pobytu (ale můj dojem z toho byl takový, že úředník se jen
chtěl přesvědčit o tom, že jsme opravdu z masa a kostí, tak to působilo :)
V příletové hale jsme našli stánek soukromé společnosti Keisei a koupili
si vlakovou jízdenku do Tokia za 1.000,- jenů / ks. Přesně podle
průvodce...ostatní společnosti / spoje byly dražší. Připomínám, že „Japan
Rail Pass“ by vám v tomto případě byl k ničemu, ten platí jen na státní
železnici Japan Railways = JR.
07. První ubytování v Tokiu
Přiznám se, že vždy po příletu do země, kde jsem nikdy předtím
nebyl, se první den snažím najít si co nejdřív ubytování...prostě
potřebuji se nejdříve „rozkoukat“, teprve další dny otázku „kde dneska
složíme hlavu“ už tolik neprožívám. Z letiště jsme tedy jeli do tokijské
čtvrti Ueno, kde jsme - podle průvodce - našli business hotel
Parkside, což měl být hotel západního typu, což jsem právě chtěl...skočit
rovnýma nohama do japonského stylu se mi tedy vůbec nechtělo. Cena za
pokoj byla 17.500,- jenů (dělte čtyřmi pro přepočet do Kč), což bylo
nakonec díky naší nezkušenosti nejdražší ubytování za celou cestu.
Zaplatili jsme si dopředu dvě noci a včetně daně, která je v Japonsku
pouhých 5% (na všechno), jsme tedy zaplatili v přepočtu 9.000,- Kč.
Slušné, že ano...ani jsme neměli chuť zaplatit si ještě za snídani, i když
to by už bylo stejně skoro jedno :))
Ještě se musím zmínit o tom mladém Japončíkovi, který nás na nádraží v
Uenu začal okoukávat: přišel jsem tedy k němu, jestli by mi neporadil,
kterým směrem je hotel Parkside, načež se on celý rozklepal a celý šťastný
ze sebe vysoukal několik absolutně nesrozumitelných anglických slov. Řekl
jsem mu, odkud jsme a on se štěstím rozklepal ještě víc. Víc jsem z něj už
nedostal, celý nadšený odběhl pryč ;)
Na pokoji v hotelu nás čekali přezůvky (na jedno použití), kimona, vařič +
sada na přípravu zeleného čaje, dřevěné hůlky. Jak jsme v průběhu
následujících dní zjistili, jedná se o standardní výbavu (s tím, že horká
voda je někdy již připravena v termosce). V koupelně pak - vedle obvyklého
mýdla a šampónu jako u nás (na Západě) - to byly i zubní kartáčky na jedno
použití, holicí strojek, pěna na holení.
08. Porno v televizi: kanál Digipero, lehký holky
Klimatizace v pokoji byla naprostou samozřejmostí, stejně jako
televize s připojenou kasičkou na pornografické programy. Takže chcete-li
sledovat program třeba takového erotického kanálu s - pro nás
komickým - názvem „Digipero“, musíte nejprve vhodit potřebnou minci do
kasičky (obvykle 100 yenů večer, ráno kolem 300 yenů) a to každých deset
minut. Konečně jsem také pochopil, proč je dovoz porna do Japonska
zakázaný: Japonci totiž rozostřují každý záběr na mužské i ženské pohlavní
orgány...ke cti japonským filmařům je třeba ale říct, že dané omezení jim
asi nijak nevadí a o to více se musí snažit, aby záběr byl dost erotický.
Nevím jestli si to uvědomujete, ale v evropském a americkém pornu sice
naleznete Asiatky, ale šikmooký chlapy už ne, tudíž japonské porno působí
v tomhle dost exoticky, ne že bych se tedy díval na chlapy, to jistě ne
:). No a taková Japonka v nejlepším nesténá, jako je tomu u nás, ale
doslova tak nějak „kňourá“, „brečí“, „kvičí“, no jak to nazvat. Až nám
jich bylo líto :)
Když už jsme u toho porna, tak musím také zmínit místo, kde jsme se
ubytovali. Copak o to, business hotel asi sloužil skutečně jen business
účelům, zato celá ulice, ve které ten náš hotel stál, se večer proměnila v
neuvěřitelně frekventovanou uličku lásky, ovšem pro nás na neuvěřitelně
vysoké úrovni: neskutečně nádherné holky, perfektně oblečené, jejich
agenti (slovo pasáci se snad ani nehodí pro ty elegantní sympatické
mladíky v kvádrech) a spousty přiopilých hlučných Japonců, kteří hledají
povyražení. Ceny jsou prý od 50.000,- jenů a výše...Na ulici jsme viděli i
nějakou Evropanku, řekl bych vzhledem určitě Slovanku, není žádným
tajemstvím, že holky od nás si do Japonska jezdí vydělávat (a že vydělají
opravdu hodně).
Čekali jste snad od této kapitoly něco
ušlechtilého typu „naše návštěva v muzeu jaderné bomby v Hirošimě“ ? To
také bude, ale Tokio je město zábavy a my jsme navíc byli v centru zábavní
čtvrti...
09. Poznámky k této kapitole
Společnost SAS povoluje do Japonska 1x zavazadlo do
hmotnosti 20 kg pro umístění do zavazadlového prostoru. Samozřejmě na
palubu si s sebou můžete vzít příruční zavazadlo, noviny, fotoaparát,
kabelku apod. Nikdy jsme se naštěstí ani nesetkali s tím, že by někomu
vadilo těch několik igelitových tašek, které s sebou vláčíme na palubu
(zvláště při cestě zpět: suvenýry, jídlo na cestu atd.)
Dejte si pozor, ať si do příručního zavazadla na palubu nepřibalíte ostré
předměty (nůžky, nůž, pilníček na nehty...) a také takové věci jako
parfém, lak na vlasy. Oboje můžete převážet v tašce v zavazadlovém
prostoru...i když mě parfém prošel, Janě lak na vlasy také, ale při
bezpečností kontrole musela tašku ukázat - tuba laku na vlasy se asi moc
nelíbila.
Pokud nejíte maso tak jako já, nezapomeňte si při koupi letenky zajistit
„vegetarian meal“. Tím ovšem možnosti zdaleka nekončí: na výběr jsou i
speciality jako jídlo pro židy, muslimy, jídla asijská a dále samozřejmě
několik různých verzí pro vegetariány (tuším pro vegany, vegetariány, snad
i lakto-vegetariány apod.) Jistě jsem na něco zapomněl, výběr je opravdu
široký.
V letadle občas vstaňte a protáhněte se, jinak vám hrozí i smrt (jistě si
vzpomenete na publikované případy). Neberte si příklad ze mě, seděl jsem v
sedadle celou cestu a ani jednou jsem nevstal. Opravdu.
Čtěte průvodce na cesty: dejte na zkušenosti cestovatelů před vámi.
Funguje to, opravdu ušetříte čas i peníze.
Business hotely jsou drahé a pokoje v nich malé a neútulné. Nejlepší
volbou pro pár jsou podle mého názoru tzv. „Love hotely“ - hotely pro
zamilované, prostě hodinové hotely. Pokoje jsou dvakrát větší, ceny
dvakrát menší, interiér dvakrát hezčí :-)) Podrobnosti naleznete v
jednom z dalších pokračování.
Nejen v Tokiu, ale ani jinde v Japonsku se nemusíte bát a to ani uprostřed
noci a ve „vykřičené čtvrti“. Lidé jsou totiž NEUVĚŘITELNĚ slušní a
uctiví. Možná se vám posmívají, ale to je tak všechno. Jistě, samotná žena
uprostřed noci v opuštěné ulici není ani v Japonsku v bezpečí, ale riskuje
tak nejspíš „jen“ sexuální obtěžování, nic jiného, nic horšího (alespoň to
tak je uváděno v průvodci Lonely Planet). Faktem je, že Japonsko mě
šokovalo tím pocitem bezpečí, jaký tam člověk zažije (to je jak reklama na
vložky, že ano :))
pokračování příště
|